Znatemapu.cz - turistický portál okresu Šumperk 

Pamětní desky se dočkají také německé oběti poválečného masakru civilistů

Při průjezdu poslední kolony ustupujících německých vojsk někdo z Čechů vystřelil a zabil jednoho z vojáků. Němci se pomstili - sebrali pět Čechů a v poli u Stavenice je surově zavraždili. Než rukojmí zastřelili, vyřízli jim jazyky a vypíchli oči. Odveta přišla vzápětí v podobě etnické čistky, při níž skupina Čechů naložila stejným způsobem se šestnácti náhodně sebranými německými obyvateli Vitošova a Leštiny. Paradoxně v několika obcích v okolí pak vedle sebe žili vrahové a děti jejich obětí. Dlouhá léta se o této události nesmělo mluvit. Zatímco české oběti měly v obci pamětní desku, německé oběti ležely zahrabány v neoznačeném masovém hrobě v poli. Teprve v roce 2000 se dočkaly exhumace a pietního pohřbu.

Události z konce 2. světové války uvidíte ve filmu

Leštinské události se staly námětem dokumentárního filmu autorů Josefa Urbana a Daniela Krzywoně, který v příštím roce uvede Česká televize. Poslední záběry filmu s názvem Kde se valí kameny natočí filmový štáb právě při dnešním aktu usmíření v Leštině. Exhumaci v roce 2000 zařizoval spolu s německým Lidovým spolkem pro péči o válečné hroby Walter Sitte, předseda Svazu Němců Severní Morava - Orlické hory. Tehdy také sepsal vzpomínky posledních žijících pamětníků:

„Je začátek května 1945 a po silnici od Hrabové táhnou směrem na Leštinu a Zábřeh dlouhé kolony německého wehrmachtu. Od východu je slyšet kanonáda Rudé armády. 7. května přijíždí do Leštiny jedno z posledních německých vozidel a náhle se ozve za obecní váhou výstřel. Německý voják padá mrtev k zemi. Snad by se nic nestalo, kdyby to nebyla bojová jednotka zbraní SS zajišťující zadní voj ustupujících vojsk. SS okamžitě posbírá šest náhodně vybraných českých občanů jako rukojmí a žádá vydání střelce. Když není vydán, odvádí SS rukojmí do Stavenice, kde je zastřelí. 8. května je vyhlášena kapitulace a konec války, ale v Leštině válka pokračuje. Toho dne projíždí Vitošovem na koni kapitán Rudé armády, náhle se z lesa nad kamenolomem ozve výstřel a rudoarmějec padá mrtev. Pomníček v Leštině dodnes připomíná tuto událost. Podle nepotvrzených zpráv vystřelil německý hajný, ale mohlo to být i jinak.“

Vraždění pokračovalo i po ukončení války

„10. května vzplane boj na život a na smrt - tentokrát pro bezbranné civilisty. Komando takzvaných českých vlastenců pod velením F. K. vyráží z Leštiny do Vitošova a řádí v německých domcích, až ze zdí padají obrazy a hodiny. Na podlahách zůstávají ležet první ubití lidé. Komando pokračuje do Hrabové a spatří německého cestmistra Friedricha, jak uklízí silnici. Friedrich je okamžitě umlácen k smrti a zahrabán do příkopu. V roce 1976 bylo jeho tělo při hloubení jámy pro telegrafní sloup nalezeno a jeho syn otce identifikoval podle bot.

Leštinské komando táhne dál do Hrabové s cílem zavraždit starostu Friedricha. Toho ale mezitím zatkla sovětská NKVD a zavřela ho na Mírov. Později byl po prokázání bezúhonnosti propuštěn, vyňat z odsunu a dožil na Vitošově a později v Rovensku. Často jsem s ním hovořil. Leštinské komando se po neúspěchu vrací, ve Vitošově chytí továrníka Josefa Schmeissera, zavraždí ho a zakope někde za továrnou vedle potoka. Místo dodnes nikdo nezná.

Krutá odveta

Komando se vrací do Leštiny a cestou náhodně posbírá několik Němců, dále stáhne ze sloupu elektrického vedení elektrikáře Hirta z Lesnice, který právě opravuje vedení, a nakonec si Leštinští jdou pro ředitele školy Edmunda Stratila a německého vojáka uvězněného ve sklepě národního výboru. Všech šestnáct zajatců odvede komando na pole za obecní hřbitov směrem na Vitošov. Mezitím sudkovský komunista M. M. vletí v Sudkově k předsedovi MNV s tím, že se jde do Leštiny mlátit Němce, ať se připojí. Předseda takové řešení odmítá s tím, že se to má nechat na řádné soudy. M. M. jde do Leštiny, cestou potká německého nočního hlídače z přádelny Winklera a odvádí ho s sebou. Jde kolem domku paní M. H., která vše pozorovala - s jejím manželem jsem dlouhá léta pracoval na Vitošově.“

„Počet zadržených se tak zvýšil na sedmnáct a velitel komanda F. K. zahájí exekuci za vydatné spolupráce paní J. H., která si do pasu uvázala bílou řeznickou zástěru. Zajatci měli těžkou smrt. Jejich vrahové jim břitvou uřezali údy, varlata, uši a jazyky, vypichovali jim oči a rozřezali ústa. Během exekuce se přibližuje od řeky Moravy přes pole velmi mladý německý voják ve stejnokroji zdravotníka. Paní J. H. mu jde naproti a nic netušící voják nabízí se svou brašnou pomoc. Říká, že utíká k mámě. Paní J. H. mu břitvou uřeže uši. Voják prosí na kolenou o milost, ale není vyslyšen a F. K. ho železnou tyčí umlátí k smrti. Vše musí sledovat elektrikář Hirt.

Náhle se přiřítí na motorce předseda MNV v Lesnici a pana Hirta odváží těsně před tím, než by na něj přišla řada. Hirt pracoval později jako vrátný v Rudných dolech a velice často jsme spolu hovořili. Přihlížejícím Čechům členové komanda vyhrožovali, že pokud budou proti exekuci protestovat, naloží s nimi stejně jako s Němci. Znetvořená těla obětí komando dobíjelo železnými tyčemi, mrtvoly zůstaly pak ležet na poli. Druhý den šel po silnici major Rudé armády a viděl, že některé oběti se ještě hýbou. Výstřelem z pistole ukončil jejich trápení a nařídil předsedovi MNV v Leštině vyhloubit na poli jámu a ostatky zahrabat. Jáma byla vykopána asi deset metrů od hřbitovní zdi a ostatky zahrabány. Mírná prohlubeň byla znatelná ještě v roce 2000. Pokud při polních pracích přecházeli přes toto místo koně, byli neklidní.“

„Na úmrtním listu nočního hlídače Winklera je jako příčina úmrtí uvedeno: zastřelen od Leštinských v odvetě za zabité české lidi - rukojmí. Jeho tři děti byly vyňaté z odsunu a žily až do roku 2000 s povědomím, že jejich otec byl někde v poli hozen do jámy. Teprve toho roku požádal Německý lidový spolek pro péči o válečné hroby o povolení, aby mohl ostatky obětí exhumovat a pietně uložit. Obec vydala příslušné povolení a 31. května 2000 byl po delším pátrání pomocí sondy zjištěn masový hrob šestnácti lidských těl, z toho dvou německých vojáků. V jámě ležely také smrtící nástroje - železné tyče.

Známí svědci masakru již nežijí, údajně je naživou člen komanda

Po exhumaci byly ostatky uloženy na vojenském hřbitově v Brně, blok 79 c, řada 11, čísla 701 až 716. Druhá světová válka tak v Leštině skončila až v květnu 2000. Žijící příbuzní nyní konečně vědí, kde odpočívá jejich táta a kde mohou položit květiny. Očití svědkové, alespoň ti, které jsem znal a kteří zde byli jmenováni, již nežijí. Zcela jistě ale žijí mně neznámí svědkové. Ti ale nepromluví. Údajně ještě žije jeden z členů komanda. Celá jména pachatelů jsou mi známa, ale s ohledem na možné příbuzné se nesluší je uvádět. Vedle výpovědí svědků jsem částečně čerpal z dochovaných dobových dokumentů. Přes třicet let jsem byl zaměstnán v Rudných dolech Vitošov a velice podrobně jsem se seznámil s okolím, s lidmi a událostmi,“ popisuje Sitte zdroje a materiály, z nichž čerpal informace o leštinském masakru.

Text Stanislava Rybičková, foto Michal Krestýn, Šumperský a jesenický deník